II. Verba volant, scripta manet

2. února 2011 v 18:53 | súťažiaci II |  Súťažné príspevky
Četla jsem už spoustu knih, které vyprávěly o lidech, kteří chtěli, aby se jejich život změnil. Aby se stalo něco, co nikdo z nich nečekal. Tvrdili, že pokud se to stane, bude to úžasné… Ano. V knihách to tak bylo, ale skutečnost je jiná… horší.


Mně se totiž něco takového stalo. Něco, co převrátilo můj dosavadní život naruby. A zároveň něco, o co jsem se nikdy neprosila. Proklínala jsem Boha, i když nejsem věřící. Proklínala jsem všechny a všechno. Prosila jsem Boha, i když v něj nevěřím. A co se vlastně stalo, ptáte se?
Všechno se zdálo být v pořádku… Žila jsem si svůj život obyčejné středoškolačky a neřešila jsem problémy, které byly až příliš depresivní. Neměla jsem potřebu se o nic takového starat, protože se jich ani moc neobjevovalo. Potíže s fyzikou jsem do této kategorie totiž nezařazovala. Ale jednoho dne měla má babička nehodu. Dodnes nikdo neví, co se vlastně doopravdy stalo, protože si to nepamatovala. Ne přesně. Věděli jsme jen, že jí můj táta našel ležet v předsíni jejího bytu, jelikož se sama nedokázala zvednout. Můj otec měl strach, že šlo o mozkovou mrtvici a tak zavolal sanitku. Nebylo tomu tak… ale začínal se plnit jiný děsivý scénář, kterého se celá má rodina bála už nějakou dobu.
Babičce zjistili, že má Altzheimerovu chorobu. Všichni nejspíš víte, co tato nemoc obnáší. Alespoň rámcově. Já jsem to taky věděla, ale nikdy jsem si nepomyslela, že se mě to někdy bude týkat. Nejprve začne člověk zapomínat jen banální věci… třeba si častěji říká: 'co jsem to jen chtěl?'. Později to ale přejde v horší a horší příznaky. Začne si plést lidi, kteří jsou mu blízcí, zapomínat jejich jména, zapomínat své jméno, zapomínat cestu ke svému domu, zapomenout kde je nebo kdo je. Zapomenout všechno. Začne mít problémy se i sám oblíknout. Dává věci na jiná místa, než si myslí… zhoršuje se schopnost úsudku a rozhodování. Nebudu vám tu rozebírat veškeré příznaky této nemoci, to si můžete najít na wikipedii. Já jsem to udělala a teď toho lituji. Věděla jsem totiž, co mou babičku čeká… a měla strach, neskutečný strach. Panikařila jsem a probrečela celé hodiny. Bála jsem se, co bude dál. Věděla jsem, že jediným možným koncem je smrt.

Žádná diskuse o tom, co bude dál se nekonala. Táta odmítl dát svou vlastní matku někam do ústavu, dokud je alespoň trochu schopná samostatnosti. Nikdo z nás netušil, jak dlouho bude trvat, než se to změní, ale nechtěli jsme na to myslet. Jedna věc ale byla jistá. Už teď mi říkala máminým jménem a tátu oslovovala jménem mého strýce. Měla v hlavě nepořádek, ale já se stále ujišťovala, že to bude dobré, že léky postup nemoci zpomalí, a že se to zlepší. Ostatní mě nechali doufat. Věděli, že s pravdou bych se nedokázala vyrovnat.
Máma začala pracovat povětšinou doma, aby mohla být s ní. A když náhodou musela odejít, chodila k nám domů ošetřovatelka, aby na babi dávala pozor a po škole jsem domů spěchala já. Byla neskutečně depresivní vidět babičku takhle. Nedovedete si to představit. Ovšem záleželo na situaci. Jeden den si nás všechny stále pletla, nechápala, jak to, že není u sebe doma a stále chtěla odcházet… a jindy zase naprosto přesně věděla, kdo jsem já, kdo jsou ostatní členové naší rodiny a proč musí bydlet zrovna u nás.
Neuplynul ale tak dlouhý čas a začlo se to zhoršovat. Cokoliv jsem jí řekla, hned zapomněla. Jednou jsem skoro běžela ze školy domů, protože jsem věděla, že je tam sama a měla jsem starost, aby se něco nestalo, ale nebyla tam. Moje srdce začlo bít jako blázen a já začala panikařit. Netušila jsem, kam mohla odejít. Volala jsem okamžitě mámě a lítala po sídlišti. Našla jsem jí po půl hodině, sedět na lavičce u louky a nechápavě se rozhlížela kolem.

"Babi, tohle mi nedělej!" vyhrkla jsem tehdy, když jsem si jí všimla.
"Kde to jsem?" zeptala se mě a mně bodlo u srdce.
"U louky, kousek od nás," pousmála jsem se na ní a vzala jí za ruku, aby se zvedla a šla se mnou.
"A kdo jsi ty?" podívala se na mě očima plnýma zmatení.
"Jsem přece Marika, tvoje vnučka," hlesla jsem a snažila se zadržet pláč. V tu chvíli se na mě usmála a já na okamžik věděla, že za tou nemocí se stále někde skrývá moje babička, poslední z prarodičů, který mi zůstal. Moje babička, kterou jsem tolik milovala a nechtěla jsem jí nechat odejít za žádných okolností.
"Jistěže jsi," řekla mi tehdy, vstala a nechala se odvést zpátky domů. Uplynula doba, než se něco podobného opakovalo, ale já jsem si to stejně neustále pamatovala. A nejspíš už navěky pamatovat budu. Po tomhle incidentu jsem si ovšem uvědomila, že takhle to dál nejde. Že když jí něco povím, může to zapomenout. Něco mě tehdy napadlo. Babička i přes své stáří velmi dobře viděla. Sluch jí sice už sloužil méně, ale zrak měla stále dobrý. Hned další den jsem šla do papírnictví a koupila několik balení lístečků na poznámky.
"Babi," oslovila jsem jí a dřepla si přímo před ní. "Musím teď na chvíli odejít, ale hned jsem zpátky. Kdybys cokoliv potřebovala, zavolej mi, jasné? Kdybys měla hlad, tak si vezmi něco v lednici, je tam pár jogurtů a pití taky," řekla jsem jí důrazně a nechala jí to všechno odkývat. Tehdy jsem ovšem svou metodu použila poprvé. Vzala jsem bloček s lístečky a začala psát. 'Hned se vrátím.' na další: 'Jídlo je v lednici.' 'Lednice je v kuchyni, půjdeš rovně a zahneš doleva.' 'Kdyby něco, zavolej!' a pod to jí napsala své číslo. 'Telefon je v předsíni'. 'Něco si tu vezmi, pokud máš hlad.' napsala jsem na další a ten přilepila na lednici. Všechny tyhle ostatní jsem nalepila na stůl v obýváku, aby je viděla. 'Teď vlevo, tam je kuchyně.' Napsala jsem na jeden další a ten přilepila na zeď v chodbě.
Na dveře, které vedly ven z našeho domu jsem přilepila ještě jeden žlutý lísteček. 'Nikam nechoď bez nás.'
"Mám tě ráda, babi," řekla jsem jí předtím, než jsem odešla.
"Já tebe taky, děvenko," usmála se na mě a v tvářích se jí objevily ďolíčky. Povzdechla jsem si a potlačila pláč. Otočila jsem se na podpatku a vykročila ven z obýváku. "Kam to jdeš?" zeptala se.
"Musím na chvíli odběhnout, hned se vrátím," opakovala jsem znovu a už dál nedokázala zadržet slzy, které se mi hrnuly do očí. "Mám tě ráda."
"I já tebe, děvenko," opakovala znovu, jako kdyby to neřekla před pár vteřinami. Sáhla jsem znovu po bločku. 'Mám Tě ráda' napsala jsem tam velkým písmem a nalepila to přímo před ním. Podívala se na ten lísteček. "I já tebe, děvenko," řekla už potřetí. Pohlédla jsem na ní s tvářemi mokrými od slz a nakonec skutečně odešla. Nikdy jsem si nedokázala ani ve snu představit, jak těžké to bude. Kašlala jsem na školu, na přátele, na všechno, na všecičko ve svém životě, kromě babičky. Nemohla jsem se starat o nic jiného. Ona nás potřebovala. Potřebovala někoho, kdo jí připomene, kdo skutečně je a kdo je její rodina. Kdo jsou lidé, které má ráda. Celé dny jsem s ní seděla v jejím pokoji a ukazovala jí naše fotky… naše a její fotky. Fotky celé rodiny. Opakovala jsem jí stále dokola, kdo je kdo a nutila jí, ať si to zkusí pamatovat. Nikdo mě k tomu, co jsem dělala nenutil. Naopak. Máma nechtěla, abych se vystavovala takovému stresu. Ale já jsem si zvolila a nikdo mě od toho nemohl odradit.
Věděla jsem, že za chvíli všechno, co jí řeknu, přestane mít smysl. Že jí to zkrátka musím napsat. Aby si to mohla číst pořád dokola a dokola. Bylo to těžké, přála jsem si, abych se už konečně mohla probudit. Stále jsem doufala, že je to jen zlý sen a nechápala jsem, proč se něco takového stalo zrovna mé babičce. Té nejhodnější osobě pod sluncem. Nastříhala jsem další papírky a napsala na ně jména. Nalepila jsem je pod fotky, které jsem jí dala na dosah, aby si je mohla prohlížet i sama. Aby měla jistotu toho, že tam najde napsané to, co marně hledá ve své hlavě. Alespoň jména svých synů, jejich žen a jejích vnoučat. Její pokoj, a vlastně celý byt, se velmi brzy změnil na místo plné malých žlutých lístečků, nalepených všude možně. Snažila jsem se je rozmístit tak, aby to nebylo moc zmatené, ale stejně jsem nedokázala vypsat všechno. Nikdy jsem nemohla předvídat, co bude zrovna v ten daný okamžik potřebovat. Stejně jsem ale nepřestávala ztrácet naději, že se to třeba alespoň trochu zlepší. Naději, že alespoň jednou, až se vrátím domů mi řekne mým skutečným jménem. Že mi řekne, stejně jako už tolikrát: "Mariko, děvčátko, jak ses měla? Nevyrostla jsi zase?" Nevyrostla. Už pět let jsem nevyrostla ani milimetr, ale tak moc jsem to chtěla slyšet, tak moc… tohle není sranda. Je to prokletí. Je to událost, která změní životy všem. Až teď, v průběhu její nemoci jsem si uvědomila, že tohle se týká nás všech. Měli bychom si to uvědomit. I když se to vaší rodině vyhne… příště to můžete být vy, může to být někdo z vašich blízkých. Týká se to nás všech. Nepopírejte to.
Tak jako já, i vy můžete před vašima očima ztrácet milovanou osobu.
To, co se vám ale nikdy nesmí stát je… ztratit naději. I kdyby tou nadějí měly být jen a jen žluté lístečky s poznámkami. Protože naděje umírá poslední.

Seděla jsem v lavici při hodině fyziky a nechápala vůbec nic z toho, co bylo napsáno na tabuli. Z fyziky jsem byla na propadnutí. Měla jsem problémy, stejně jako ve většině předmětů, ale všichni profesoři věděli, jak to se mnou je. Dávali mi tolik šancí, kolik jen mohli. Rok končil, ale mé nejhorší období života stále pokračovalo.
Začal mi zvonit telefon. Profesorka se na mě podívala, jako kdybych spáchala zločin, ale já jsem najednou věděla, že to musím zvednout. Vstala jsem a vyběhla z učebny. Nezastavilo mě její volání. Jakmile jsem překročila práh třídy a zabouchla za sebou dveře, zvedla jsem to a přiložila k uchu.
"Přijeď prosím domů," ozval se z druhé strany hlas mého táty. Nemusel by ani pokračovat. Už jsem to věděla. Přesto jsem to potřebovala slyšet. "Mariko… Tvá babička zemřela," dokončil a mně se do očí nahrnuly slzy.

Říká se, že řečené uletí, napsané přetrvá... Verba volant, scripta manet. Ano. Je to pravda. Za posledních několik týdnů jsem to cítila víc než kdy dřív. Ale na to, co mi právě táta oznámil, jsem propisku nepotřebovala. Protože ta slova, která mi byla řečena, se navždy zapsala do mých vzpomínek...


Ostatné súťažné príspevky:
I | II | III

HLASOVANIE



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kuleváloš Kuleváloš | E-mail | Web | 24. října 2011 v 20:37 | Reagovat

Třídní původ? Moji předkové byli neandrtálci, takže díky za info:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama